Památník generála Stanovského
Tento text pochází z článku vydaným Rotary Clubem Ostrava. Souvisí s akcí na které jsme se objevili se sokolskou jednotkou a je publikován v rámci rozšíření obzoru veřejnosti. Napsal: Ivo Franc, RC Ostrava
VÍM, KDO JSTE, GENERÁLE, A VÍM, CO JSTE VYKONAL, jsou na pomníku slova, které dne 11. 11. 1967 řekl generál de Gaulle při podání ruky generálu Vilému Stanovskému při tradiční přehlídce v Paříži u Vítězného oblouku. Generál Stanovský byl jediným z přítomných několika desítek veteránů z I. a II. světové války, před kterým se prezident de Gaulle ten den zastavil a se kterým i promluvil.
Pomník, který byl dne 1. října 2014 slavnostně odhalen v Ostravě – Vítkovicích, stojí v místě, kde se vchází do oblasti Dolních Vítkovic, tedy na Severní Moravě stále více známějšího areálu průmyslového skanzenu, technického výstaviště, a originálního místa konání nejen hudebního festivalu ‘Colors of Ostrava‘. Na místě pomník stojí již od loňského roku díky úsilí ostravských Rotariánů, především JUDr. Bohuslava Bezecného a RNDr. Lukáše Ženatého, kteří udělali rozhodující kroky k tomu, aby se na hrdinu, rodáka z ostravských Vítkovic, nezapomnělo a mohl být připomínán.
K Facebookové pozvánce na pietní akci připojila jedna čtenářka z Bratislavy svoji poznámku: „Hovorí sa, že národ, ktorý si neváži svojich hrdinov, ich nebude mať, až ich bude skutočne potrebovať…" a současně ocenila, že se v Ostravě podařilo jednomu takému skutečnému hrdinovy vzdát hold. Pravdou je, že když na jedné z pravidelných schůzek ostravského RC klubu začal (tehdy ještě jako aktivní člen RC) Bobuš alias dr. Bohuslav Bezecný vyprávět o Vilému Stanovském, tak opravdu nikdo nevěděl, o kom vlastně hovoří. Nevymýšlí si? Nejprve musel přesvědčit nás, své Rotary – přátele, my pak ostravskou radnici - k udělení čestné plakety města. A až nakonec se postupně připravil, postavil a odhalil popisovaný památník.
Pro mnoho lidí v Česku jméno Stanovský dnes už bohužel nic neznamená. Škoda, protože je za ním skryt příběh, který stojí za to znát. Příběh člověka, který se slovy politiků „zasloužil o český stát“, a pro kterého vlastenectví skutečně nebylo jen prázdným pojem. Jméno člověka, který ani v gestapáckých a komunistických vězeních nezradil čest a své ideály. Příběh vojáka známé legionářské roty „NAZDAR“, později výborného válečného pilota Velké války, který byl sestřelen a těžce raněn až 5 dnů před kapitulací, příběh vynikajícího pilota - instruktora a stavitele čs. letectva po r. 1918 a v neposlední řadě i významného armádního organizátora, který se mj. významnou měrou zasloužil o vybudování Leteckého muzea ve Kbelích.
Vilém Stanovský jako jeden z mála vojáků legionářské roty Nazdar, přežil útrapy 1. světové války. V nemocnici se dožil vzniku ČSR a později aktivně přiložil ruku k budování letectva nové armády čs. státu. T. G. Masaryk s ním konzultoval nejen různé otázky okolo letectví v Československu. Jako přítel M. R. Štefánika se v r. 1928 přímo zasloužil o vznik Slovenského Aeroklubu. Byl jedním z hlavních, kdo pomohl na svět Vojenskému technickému a leteckému ústavu v Praze a Muzeu letectví ve Kbelích.
Hned na začátku nacistické okupace se stal účastníkem odboje ve skupině Obrana národa. Nedoceněnou je jeho role, která spočívala v tom, že většina českých pilotů a čs. leteckého personálu se nakonec aktivně účastnila boje proti nacistickému Německu. To už byl ale generál Stanovský vězněn - postupně na Pankráci a brněnském Špilberku, aby byl až na konci války vysvobozen z koncentračního tábora v Dachau. Přežil jako jeden z mála Čechů zařazených do pověstného trestného oddílu „Strafkompanie“ a po návratu mezi „normální“ vězně se stal mimořádně aktivním členem ilegální táborové organizace vězňů. Za svou pomoc francouzským vězňům dostal po válce nejvyšší francouzské vyznamenání, které v celé historii Československa a České republiky obdrželi pouze tři Češi: prezidenti Masaryk a Beneš, a generál Vilém Stanovský.
Že by proto byl nepohodlný poúnorovému režimu? Nebo snad proto, že odmítl vstoupit do KSČ a dokonce i spolupracovat s STB, což se stalo podmínkou zastavení estébáckého vyšetřování jeho syna? V roce 1951 byl pan generál propuštěn do zálohy, a v r. 1952 zatčen, kdy se záminkou stala nafingovaná příprava generála na útěk z ČSR. Po vyšetřování a mučení byl v červnu 1954 předveden před soud a s pomocí falešných svědků odsouzen na 17 let do vězení. Měl být zapomenut, ale nebyl. Prezident de Gaulle komunistickým věznitelům vytrvale připomínal, že generál Stanovský, mj. také občan Francie, je neprávem žalářován a nespravedlivě trpí. Díky tomu a díky amnestii v r. 1960 byl propuštěn na svobodu. Nedal však pokoj, neohnul svá záda, a houževnatě bojoval dál. Bojoval za svou plnou rehabilitaci. Nakonec mu byla rehabilitace přiznána, což se „protáhlo“ až do června 1972. Za dva měsíce generál Vilém Stanovský umírá.
Toto je skutečný příběh vojáka, čestného člověka, hrdiny. Málo známého hrdiny, který za vzpomínku a připomenutí při odhalování památníků stál za to ostravským veřejným osobám, politikům a vojenskému veliteli, ale na kterého si však ze vzdálenějších „center“ neudělal nikdo čas. Ani media a novináři. Čas si však neudělali ani pedagogové z Ostravy a okolí, kteří v podobě osudu generála V. S. mají čítankový příklad statečného chování českého vlastence a hrdiny. Prý se neví, co mají o novodobých dějinách učit, nedostávají se jim ty správné učebnice, nepředepisují se dobré osnovy. Zajímají se však, jako se zajímali lidé v ROTARY klubu Ostrava.
